Duben 2012

Jak napsat dopis?

29. dubna 2012 v 11:19 | Jessica Win |  Návody
Ahoj,
asi si většina z Vás teď říká: "Co je to za primitvní článek? Dopis snad umí napsat každý." - Ano, taky jsem si to až do nedávna myslela, ale nedávno jsem jsem zjistila, že dovednost napsat správně dopis není až tak základní dovednost.
Žijeme ve světě e-mailů, esemesek, faxů, zpráv na facebooku a bůh ví čeho čeho ještě. A většina dnešní mládeže neumí napsat normální dopis, který se napíše na papír a odnese na poštu (dnes už to neumí ani někteří dospělí).
Psát dopisy jsem se učila v nějaké třídě na 1.stupni a od té doby jsem dopis nepsala. Možná Vám ta dovednost přijde zbytečná, ale já věřím, že já se svojí profesí, kterou chci vykonávat a budu dospělá, ji budu párkrát potřebovat.

Zdár Kámo! Jak je? Nezajdem někdy ven? Dlouho sme se neviděli... Tak se ozvi. Pepa!
- Ehm.. Tak tohle asi ne.. Takhel se píše zpráva na FB, ale NE dopis.

1) Ehm.. Takže, dopis začíná tak, že nahoru do pravého rohu se napíše datum a místo sepsání, asi takto:

Praha, 29.dubna 2012
2) Dále musíme napsat oslovení, které už píšeme normálně v v levo:

Praha, 29.dubna 2012
Vážený pane Nováku,

2) Oslovení se samozřejmě může lišit (Milá maminko, Milý Pavle,...)
3) Pokud píšeme někomu koho neznáme, měli bychom se představit.

Praha, 29.dubna 2012
Vážený pane Nováku,
jmenuji se Jessica Win...

4) Potom bychom si měli uvědomit, co chceme oznámit, sdělit, napsat... Např.: píši kamarádovi, se kterým jsem se dlouho neviděla.

Praha, 29.dubna 2012
Vážený pane Nováku,
jmenuji se Jessica Win a chodila jsem s Vámi na základní školu. Bohužel jsme se v deváté třídě rozdělili a já na Vás ztratila kontakt.
Nyní se mi podařilo získat na Vás od jednoho přítele adresu a tak jsem se Vám rozhodla napsat. Moc ráda bych se s Vámi znovu setkala.

S pozdravem Jessica

A tohle myslím, že úplně stačí. Rozhodně je to zdvořilejší než původní zpráva nahoře. Samozřejmě by dopis měl být bez facebookových zkratek a bez chyb. A myslím, že je celkem lehké a užitečné tohle umět. Měli bychom žít trochu na úrovni a ne jen ve světě zpráv, zkratek a chyb. (jj, nn, nwm, sme,..)

*Jess*













Minulost

27. dubna 2012 v 15:36 | Jessica Win |  Téma týdne
Téma týdne je minulost.
Hodně dlouho jsem přemýšlela o čem napsat a pak mi došlo, že pojem minulost je celkem rozšířené a zajímavé téma. Došlo mi, že mohu napsat o každé údalosti, která se v minulosti odehrála a nikdo mi nebude moc říct ani slovo, protože článek bude souviset s minulostí. Rozhodla jsem se napsat o nečem, co mi celkem změnilo život. Něco, od čeho se snažím žít naplno každý den. Takže....

...mám bratrance, který je o dva roky starší. Na blogu má přezdívku Shagy. Celkem si s ním rozumím a mám s ním dobrý vztah. Opravdu, bydlíme asi 100 metrů od sebe, takže spolu trávíme hodně času. Možná je to tím, že když jsme byli malí bydleli jsme v jednom domě a nebo nevím. Asi před rokem si Shagy udělal řidičák na motorku. Jezdil na ní moc rád a já jsem často jezdila s ním. Nejprve si koupil nějakou motorku, ale později ji prodal a koupil si jinou - prý lepší. Opět jsem s ním na ní jezdila. Jezdil dobře a nikdy neměl žádné problémy, něco jako že by ho zastavili policajti a on něco platil, ani nikdy neměl žádnou nehodu.
Jednou o víkendu, byla už neděle večer, jsme se dohodli, že o příštím víkendu se pojedeme projet někam dál. Říkal, že se chce jet podívat na nějakou jinou motorku a chtěl abych jela taky. Souhlasila jsem a celkem jsem se těšila.
Ale radost zmizela když jsem v pondělí přišla na trénink a zjistila jsem, že musím jet o víkendu na závody. Ano, na závody jsem se těšila, ale účast na nich znamenala, že nepojedu s Shagym na výlet na motorce. No, nedalo se nic dělat a druhý den jsem mu to řekla. Byl celkem zklamaný, ale do soboty si nakonec našel někoho jiného, kdo s ním pojede.
V sobotu ráno jsem odjela na závody. Napsala jsem Shagymu sms, ať si to užije a ať se nezlobí, že jsme nejela. Obratem mi odepsal, že v pohodě, ať mi to jde na závodech.
To byla poslední smska, co jsem od něj dostala. Pak když jsem mu psala večer, už neodepsal. Bylo mi to divné, ale nijak jsem to neřešila. Neděle na závodech utekla a já konečně jela domů. Těšila jsem se domů. Když jsem přijela, hned jsem poznala, že je maminka nějaká divná. Doma panovala divná nálada. Když jsem se zaptala co se děje, pozanla jsem, že něco není v pořádku. Později z nich vylezlo, že se Shagy vyboural a, že je to vážné. Měl nějaká vážná poranění. O tom se nijak nechci a nebudu dále rozepisovat. Porstě to s ním nevypadalo dobře. A stejně spatně na tom byl i jeho spolujezdec.
Nejhorší na tom všem bylo, že jsem si uvědomila, že jsem takhle mohla vypadat já. Kdybych nejela na závody, jela bych s Shagym a možná bych se vybourala taky. Na druhou stranu, kdybych jela taky třeba by jel opatrněji a nic by se nestalo. To asi už nikd nezjistím. Shagy i jeho kamarád se z toho nakonec dostali, ale chvíly to trvalo. Jsem ráda, že to dopadlo takhle a ne hůř.

A to mě naučilo, že nikdy, když ráno lezete z postele, nevíte co Vás ten den může potkat a nevíte jestli je tento den třeba Váš poslední. Stát se může všechno. A proto se od té doby snažím žít naplno.

Tento příběh není tak starý. Je to asi rok a půl a pořád si to moc dobře pamatuji. Před rokem bych o tom asi ještě napsat nedokázala, ale teď už ano. Vím, že teď už je vše v pořádku. Ale taky vím, že se mi každý den může stát něco podobného, proto se snažím si života užívat. Od toho je.

Bylo to pro mě tenkrát těžké, ale to už je MINULOST. :)

*Jess*

Chceš být affs?

25. dubna 2012 v 16:38 | Jessica Win
Ahoj,
chceš být affs? Tak čti dál...

Pokud chceš spřátelit, musíš splňovat pár podmínek:
1) Navštěvovat můj blog.
2) Alespoň jednou týdně okomentovat nějaký článek - komenty typu: "Ahoj, obíhám" neberu.
3) Přidat si mě do seznamu affs.

Tak pokud souhlasíš s podmínkami, napiš do komentů:
1) Přezdívka
2) Adresa blogu
3) Proč chceč být affs.

Když budu chtít spřátelit, ozvu se na Váš blog, když ne, tak se omlouvám, ale spřátelit nechci.

Mám po krk předsudků o šprtech

25. dubna 2012 v 16:23 | Jessica Win |  Moje téma
Jak asi víte, dostala jsem se na gympl... Takže asi nebudu uplně blbá. A mám už po krk toho, jak všichni odsuzují šprty. Já osobně šprt nejsem a to bych Vám chtěla v tomhle článku vysvětlit. A mám taky po krk toho, že jakmile Vám to jde ve škole, jste šprt.

1) Šprti jsou oškliví a nosí brýle.
Postavte vedle sebe krásnou holku a holku, která není zrovna Miss a nosí brýle. A řekněte nějakému méně inteligentnímu ať z těch dvou vybere jednu o které si myslí, že je šprtka. Koho myslíte, že vybere? Na 90 % vybere holčinu s brýlemi.
Vůbec nevím, kdy a kde se tenhle předsudek objevil, ale vím že na něm není ani zrnko pravdy. Sama nosím brýle, ale šprt nejsem. Pokud vím šprt se doma hodně učí. Tak bych tedy chtěla vědět podle čeho ostatní odsuzují ty údajné šprty. Mají brýle, jde jim to ve škole. A ejhle! Už je to šprt. Tohle je dle mého názoru trochu jiný druh rasismu. Připadá mi, jako kdyby skupina šprtů byla něco jiného než jsme my. Ale není to pravda. Jsou úplně stejní jako my, jen chytřejší. A to není důvod, odsuzovat je.
Všichni šprti nenosí brýle a už vůbec nejsou oškliví. Podívejte se třeba na Missky. Jsou chytré a krásné. Možná i byli šprtky a dnes jsou modelky. Hm..?

* * *

2) Inteligentní člověk = šprt
Většina těch, co nadávají do šprtů, většinou vůbec nevidí rozdíl mezi inteligencí a našprtaností. Inteligentní člověk to má, měl a bude mít v hlavě. Jenže šprt se naučí jen to co se naučit má a to z té hlavy dříve či později zmizí.
Říká se, že nejhorší srážka je s blbcem. Něco na tom bude. Protože hádka s blbcem je hádka skoro bez konce. Nakonec to ale většinou dopadne tak, že moudřejší ustoupí, protože blbec nevidí a neslyší jak blbými argumenty argumentuje a neuzná svou chybu.
Mám spoustu kamarádů, co mi říkají že by chtěli mít můj mozek. To je pro mě kompliment. A ty lidé, co dokážou pochválit inteligenci, jsou svým způsobem taky inteligentní. A lidé, kteří dokáží pouze kritizovat, jsou pro mě ubozí.

* * *

Opravdu mám už dost těchto předsudků. Toto jsou pouze dva a asi nejznámější. Ale určitrě bychom jich zvládli vymyslet i více. Každý člověk mám v hlavě to co mu tam bůh nadělil a to nemůžeme to ovlivnit. Ale můžeme ovlivnit, co říkáme, komu nadáváme a jakými nadávkami. Šprt není nadávka, ale pro někoho ano. A dnes už šprt není ani pochvala. I kdyby někdo šprt byl, je to jeho věc, a nám to může být jedno. Lidi proberte se! Ano, vy co nadáváte do šprtů. Zamyslete se nad sebou! To závidíte nebo co? Opravdu toho mám dost. A teď ten důvod proč to vadí , když tedy jak jsem napsala nejsem šprtka:

Už od mala my škola jde. Na prvním stupni jsem se doma tedy učila, protože se o moje učení starali rodče. Ale od druhého stupně se rodiče starat přestali. Začali věnovat víc času setře a jejímu učení, protože jí to ve škole nešlo tak dobře jako mě. A tím pádem, jsem se doma přestala učit. Prakticky jsem na to ani neměla čas. Každý den trénink, prostě to nešlo. A pak jsem zjistila, že já se doma učit ani vlastně nemusím. Škola mi šla sama od sebe. Na vysvědčení jsem měla jedničky, sem tam nějakou tu dvojku. Byla jsem spokojená.
Ale vždy se ve třídě najde nějaký ten blbec. A oni mi začali říkat šprtka. Nelíbilo se mi to, ale co se dalo dělat. Jen moji kamarádi věděli, že se doma neučím a že mám prostě jen takový dar, kterému se říká fotografická paměť. Ty co mi nadávali , to nechápali. Jedno období jsem z toho byla špatná, ale pak jsem se naučila v tom chodit. Nadávky jsem ignorovala a užívala si života. Mohla jsem chodit každý den ven, namísto toho abych se doma učila. Byla jsem na tom lépe než oni, ale to oni v tu dobu ještě neviděli.
Tento rok jsme začali chodit do devítky, ostatní už "dospěli" a už mi nenadávali. Přišlo období rozhodování o budoucnosti. A ty nadávající začali chápat, že mám o hodně vyšší ambice než oni a též o hodně větší výběr škol. Tento rok v devítce se z naší třídy stal jeden velký kolektiv. A já začala zjištovat, že ONI mi jen záviděli. Tohle není samochvála, ale skutečnost.

* * *

Proto mám těch předsudků dost. Protože jsem si tím prošla. A nejvíc mě na tom štvalo, že k nádávkám neměli důvod. Vždy jsem chodila ven a nebyla jsem zavřená doma. Takže neměli sebemenší důkaz, že se doma šprtám. Někdo má hold štěstí a nemusí pro úspěch udělat skoro nic. - I když to taky není pravda. Abyste dosáhli svého, musíte makat.
Ale každý máme něco a něco ne. Ale není to důvod pro to, abychom si vzájemně nadávali.

*Jess*





23. dubna 2012 - Jo! Mám to v kapse!

23. dubna 2012 v 15:57 | Jessica Win |  Deník
Ano! Mám to! Všechny nervy jsou konečně pryč! Už bude klid, alespon do 1.9.2012... :)

Jak asi víte, dneska od osmi hodin jsem psala přijímačky na místní Gympl. Už od včerejška večer jsem měla strašný nervy. A ráno to bylo ještě horší. Na štěstí mi mamka ráno, když jsem seděla v autobuse, zavolala, že na druhou školu mě vzali. Tak jsem se alespon trosku uklidnila. Ale nervy byly zpět jakmile jsem vešla do budovy školy. Čekala tam na mě kamarádka a spolu jsme šli do třídy. Ve třídě nás bylo celkem 15.
Odbila osmá hodina a do třídy vešla celkem sympatická paní učitelka a později i pan ředitel. Nejprve nás napínali, ale pak řekli, že všichni jsme přijati bez přijímaček - v tu chvíly mi spadl kámen ze srdce. Pak nám už jen řekli, že ty testy si i tak napíšeme, aby oni měli informaci o tom jak na tom jsme. Potom nám rozdali rozhodnutí o přijetí a nervy byli pryč.
Takže mám oficiálně v kapse obě dvě školy. :)

Doufám, že všichni co jste dnes taky psali příjímačky, jste dopadli dobře. :)


*Budoucí studentka Gymnázia Jessica Win*

Garnier - Exfo Brusher

20. dubna 2012 v 17:13 | Jessica Win |  Cosmetic
Ahojky,
asi před čtrnácti dni jsem si koupila ten Exfo Brusher od Garnier s tím kartáčkem a nemohla jsme si nevšimnot, že na výrobku ani není pořádný návod jak a jak často ho používat. Tak jsem zamířila na internet. A taky nic moc. Tak jsem Vám chtěla o tomto výrobku něco napsat z vlastní zkušenosti a něco co jsme pochytala na netu.

Jak jsem už napsala začala jsem ho používat asi před dvouma týdnama a byla jsem hned po prvním použití spokojená. Pleť byla krásně vyčištěná. Prostě bomba. ALE... ráno jsem se vzbudila a celý obličej jsem měla tak suchý, že jsem si ani nemohla nanést make-up. Na internetu psali, že se to u citlivé pleti dá očekávat a že by to mělo zmizet právě díky tomu kartáčku. Tak jsem v používání pokračovala. Ale vyšušená pleť nezmizela. Tak jsem zavolala svojí kosmetičce. Ona mi řekla ať jsem v klidu, ale ať si vždy po použití nanesu na obličej jeden krém od Nivey. Krém jsem si koupila a začala ho používat tak jak mi poradila kosmetička. A řeknu Vám, že teď jsem nadšená. Pleť je krásně vyčištěná a díky krému i zhydratovaná. Takže pokud máte citlivou pleť asi tak jako já, můžu Vám tohle jen doporučit.

Nejprve Exfo Brusher...

...a potom Nivea Soft
A pokud citlivou pokožku nemáte, tak by tenhle Brusher pro Vás neměl být problém. Většinou se používá ráno a večer, ale já ho používám jen večer a také mi to stačí.. :)

Snad jsme alespoň trochu poradila :)

*Jess*


Nenávidím svoje rodiče! .. ?

20. dubna 2012 v 11:48 | Jessica Win
Větu "Nenávidím svoje rodiče" jsem od kamarádů slyšela hodněkrát a možná mi ani nebudete věřit, ale já jsem tuhle větu NIKDY neřekla.

Ano, každý z nás na ně určitě někdy nadával, i já. Co mi zase zákazali, jak jsou strašní atd... Ale opravdu jsem nikdy neřekla, že je nenávidím nebo něco podobného. Protože to není pravda. Chápu, že se to říka, když je člověk rozčílený, ale i když jsem na ně naštvaná, tak mi přijde moc kruté, říct nebo si myslet, že je nenáším, protože to není pravda. Každý má většinou svoje rodiče rád, ale jestli se to někdo bojí říct a místo toho radši řekne, že je nesnáší, protože je to jednoduší a nebude před kamarády vypadat divně, tak to není frajer, ale chudák.
Rodiče jsou ty, co nás všechny přivedli na svět, starali se o nás když jsme nic neuměli, naučili nás mluvit, jíst, chodit, pomáhali nám se školou a s úkoly. Tyhle osoby si nezaslouží, aby jsme o nich říkali, že je nenávidíme, protože oni by to taky nikdy neřekly.
Rodiče si nevybereme, ale pokud nás mají alespoň trochu rádi, zaslouží si abychom je my měli taky rádi.

Samozřejmě si každý rodič nezaslouží cenu rodiče roku, jeden rodič je lepší druhý horší a to nemluvím o tom nejhorším kalibru: o rodičích, kteří tyrájí své děti. O tom se tady nijak nebudu rozepisovat, protože s tím naštěstí nemám zkušenosti. Je veliký rozdíl mezi VÝCHOVOU a TÝRÁNÍM. Výchova je, že dítě dostane na prdel a nebo pohlavek, když neposlouchá - proti tomu nic nemám. Týrání je ale už něco jiného. Upřímně lituji dětí, co to zažili, zažívají a nebo zažijí. Musí být strašné, když nemůžete věřit svým nejbližším. Ti už pak snad i mají právo říct, že je nesnáší, ale říkám, že s tím nemám naštěstí vůbec žádné zkušenosti, takže nevím.

Věřím, že všichni moji kamarádi, co tuhle větu kdy řekli, to tak nemysleli, bylo to jen chvilkové jednání v rozčílení.

*Jess*

19. dubna 2012 - Celý rok nic a když to nejméně potřebuju....

19. dubna 2012 v 15:09 | Jessica Win |  Deník
...tak to přijde.

Skolila mě rýma a kašel. Vím, říkáte si, žeto není nic tak strašného, ale pro mě je. V sobotu jedu po půl roce s oddílem na závody a dost mi na nich záleží. A to horší: V pondělí 23.4. - a to je to datum, kdy píšu přijímačky na Gympl. A najednou se ráno probudím a... A bolí mě v krku, že skoro nemůžu mluvit a mám ucpaný nos. Asi jsem včera neměla jít běhat. Ale teď už čas nevrátím. Takže teď ležím v posteli a snažím se do soboty uzdravit. Když ne do soboty, tak alespoň do pondělím musím. Prostě MUSÍM!
Paradoxem je, že já která jsem nebyla celý rok nemocná, teď onemocním. Vážně. Nebyla jsem nemocná, když jsme celou zimu chodila na lehko, když jsem běhala bosa po sněhu a nebyla jsme nemocná ani když jsem chtěla, tak proč zrovna teď??

Tomu se prostě říká zákon schválnosti...

S pravdou nejdál dojdeš...

19. dubna 2012 v 9:59 | Jessica Win
...nebo taky ne

Nepatřím mezi ty, co si myslí, že říkat pravdu za každých okolností je správné. Pravda je někdy krutá a bolí a proto si myslím, že někdy je dobré neříci celou pravu nebo třeba i lhát. Musíme ovšem přemýšlet o následcích.

Pravda je něco co může potěšit, pobavit, ulevit, ale bohužel i to co může zklamat a zranit. Říká se, že s pravdou nejdál dojdeš. Vážně? Pravda ale může způsobit hodně škod. Můžeš si s ní nadělat hodně nepřátel. Př.: Tvůj kamarád se zeptá, co si oněm doopravdy myslíš... A co teď? Berte v potaz, že je to "kamarád" , který Vám zrovna moc nesedí. Řeknete mu na férovku co si o něm myslíte? Nebo mu tu pravdu podáte v obalu, aby tolik nebolela? A nebo radši budete lhát? - Každý z nás by odpověděl jinak. S první možností se může stát, že "kamarád" to vezme jako urážku a urazí se. A co teď? Buď je Vám to jedno a nebo je Vám ti líto a chcete to vzít zpět.
Druhá možnost je podat pravdu v obalu aby tolik nebolela. Takže mu řeknete jen poloviční pravdu? Ale spojojíte se VY jen s poloviční pravdou? Nebudete později mít nutkání říci mu dodatečně celou pravdu? To je jen na Vás.
A třetí možnost? Zalhat to. Říct to co on/ona chce slyšet... On/ona jsou spokojení, ale co Vy?

S pravdou je to těžké. Někdo ji říká za každých okolnotí bez ohledu na následky. Někdo lže pořád, podle toho co chce dotyčný slyšet. A někdo to kombinuje. Pravda, lež, poloviční pravda...

A jaký máte názor na pravdu a lež Vy? Říkáte pravdu nebo lžete?



*Jess*

18. dubna 2012 - Po půl roce znovu na závody...

18. dubna 2012 v 15:21 | Jessica Win |  Deník
Poslední dobou je toho na mě moc. Přijímačky, tréninky, škola... Pořád jsem si říkala, že bych se potřebovala nějak uvolnit. Jít si jen tak zaplavat, uvolnit se a nebo třeba jet na závody, abych přišla na jiné myšlenky. - V pondělí se mi toto přání splnilo. Zavolal si mě trenér a zeptal se mě jestli chco jet na závody. S radostí jsem kývla. Tyto závody jsou den před přijímačkama, takže alespon přijdu na jiné myšlenky.
Pomalu ale začínám řešit, co na těch závodech předvedu. Po mé měsíční pauze, kvůli zápalu plic, trénuji jen asi měsíc a půl. Což je velice málo na nějaké rekordy. Sice se cítím ve formě, ale i tak se bojím.
Ale ať už tam ale předvedu cokoli, alespon si den od starostí s přijímačkama odpočinu a budu buď štastná z mých výsledků nebo z nich budu opět vynervovaná. Alespoň ty nervy budou mít taky po čtrnácti dnech jiný zdroj než přijímačky.